Závislost

O lásce psa k svému pánovi, o jeho naprosté oddanosti a věrnosti, toho bylo řečeno mnoho. Zara s námi žije už dlouho a je pro nás tím nejlepším psem na světě. Opravdu vím, o čem ta slova jsou. O grifoncích a jejich mimořádnému vztahu k páníčkovi jsem toho slyšela dost, ještě než jsme si Stázku pořídili.

Musím se ale přiznat, že na takový druh psí lásky, kterou mne zahrnula Stázka, jsem připravena nebyla.

Grifonci jsou známí tím, že jsou svému pánovi naprosto oddaní, jsou citliví, nepříliš samostatní a potřebují dostatek pozornosti. Kdybych měla jednoduše napsat, jak Stázka prožila první týdny u nás, tak by se dalo říct, že se celou dobu snažila dostat se mi do náruče. Jakmile jsem si sedla, měla jsem Stázku na klíně, šťastně mne olizovala, šťouchala do mne, abychom si hrály, zavrtávala se čumáčkem, kam se jen dalo. Umí se nejen mazlit, ale dokonce si i hrát jako kočka, lehne si na záda a všema čtyřma bojuje s mojí rukou. A když se do náruče nebo na klín nedostala, tak za mnou chodila… no, jako pejsek. Z jedné místnosti do druhé, trpělivě čekala před koupelnou a upřímně se radovala, když jsem ty dveře konečně otevřela. Když jsem chodila po místnosti, nespustila ze mne oči. Štěňátko by mělo ještě prospat celkem dost času – to Stázka nestíhala, jak mne pořád sledovala.

Já jsem se tomu nebránila, trávila jsem s ní co nejvíc času, vychovávala jsem ji, cvičila, hráli jsme si spolu, spala se mnou… Bylo to strašně hezký, její naprostá důvěra, bylo to tak trochu jako s malým dítětem. Za necelé čtyři měsíce jsem si vychovala ukázkovou závislačku. Dvě závislačky jsme byly, abych byla upřímná.

Až jsme se dostaly do dalšího stadia. Dopoledne, když je celá rodina v práci a ve škole, zůstávají Stázka se Zarou doma. Po čtyřech měsících bydlení s námi došla Stázka k názoru, že to je úplně špatný systém. Mnohem víc by se jí líbilo, aby s nimi byl ještě někdo, a rozhodla se, že si někoho vyštěká. A tak jsem se začala od sousedů dovídat, že ti naši psi dopoledne doma štěkají. Pak jsem je i slyšela, když jsem se vracela domů. Nejenom že štěkala Stázka, k ní se solidárně přidávala i Zara. Věřím, že je nepříjemné poslouchat i ňafání malého pejska, ovšem Zara má hlas jako starý bernardýn, tu by slyšel i hluchý soused o tři patra výš.

Nastal čas vánoční a my jsme si dovolili, celá rodina avšak bez psů, vyrazit večer na návštěvu. Vraceli jsme se někdy před půlnocí a doma rachot. Sousedi nám sice pořád ještě nenadávali, ale bylo jasné, že takhle to dál nepůjde.

Musela jsem se zamyslet a zapátrat u zkušenějších, proč se to stalo a jak z toho ven. Teď je všechno jasné, ale tou dobou jsem nevěděla, proč ti psi blázní. Pak jsem začala tušit, že je Stázka na mne závislá až moc. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale musela jsem jí naučit samostatnosti. Sebe taky, že.

A tak se Stázka na noc přestěhovala do svého pelíšku k Zaře do haly. S venčením se střídala celá rodina a doma se občas zavíraly dveře a Stázka povinně koukala s manželem na televizi, když já jsem se motala v kuchyni. K tomu jsem cvičně odcházela a přicházela, a když jsem se vracela ke štěkajícím potvorám, tak jsem je okázale ignorovala. A chválila a chválila, když čekaly potichu.

Vyšlo to. Stázinka je pořád můj báječný skřítek a vymýšlí všechno, jen aby mi udělala radost. Pořád je neuvěřitelně milující a oddaná, šťastná každou minutu, kterou trávíme spolu. Objevila ale taky různé jiné psí radosti života a umí si jich užívat, i když u toho nejsem.

Musím ještě něco dodat. Stázka kolikrát klidně chrní ve svém pelíšku, i když já se usadím na gauči. Nebo když si jdu číst do postele, tak sice zkontroluje kam jdu, ale odejde se povalovat s manželem před televizi. Víte jak mi je?! Ale odvykám, odvykám, i když to jde ztuha.