Vodítko - nepřítel číslo jedna

Největším Stázčiným nepřítelem, kterého se jenom velice těžce naučila snášet, je vodítko. A byl to opravdu souboj nervů!

Když jsme Stázku přivezli, setkala se s ním poprvé. Tři týdny jsem ji přemlouvala, zkoušela všechny finty, o kterých mi kdo řekl nebo co jsem si přečetla, vše marně. Výsledkem bylo, že štěňátko se začalo vyplašeně krčit a utíkat kdykoli tušilo další otravování s vodítkem. Byla jsem už naprosto zoufalá, bála jsem se, že se náš vztah pokazí a Stázka mi přestane věřit. A všechno bylo den ode dne horší. Jediné co se nezměnilo, bylo Stázčino chování na vodítku - v sedě se přikrčila, vyvalila oči a sotva dýchala. A neudělala ani krok. Bylo jasné, že dál už to takhle nepůjde. Každý pes přece musí umět chodit na vodítku! Přistoupila jsem k poslední možnosti, a kdyby nás někdo filmoval, tak získá klasický snímek paničky, která za sebou vleče vzpírající se štěně. Ten obrázek je možná legrační, ale ne, když se jedná o mne a mého pejska. Bylo to prostě STRAŠNÉ! Nicméně účinné. Na vodítku chodí Stázka ukázkově, i když velmi nerada.

S chůzí u nohy bez vodítka nemáme žádné problémy, z velké části je to Stázce vlastní, částečně to také podporuju cvičením. Taky přivolání je naprosto bez problémů - grifonci jsou prostě u svých páníčků rádi a nic pro ně není zajímavější než právě páníček. Zato ta chůze s vodítkem! Stázka se to naučila předpisově u levé nohy - až jsem zjistila, že vpravo prostě nechodí. Obíhá, kroutí se, brzdí, hlavně aby se dostala vlevo, kam podle sebe patří. Taky je to nešikovné na výstavách - vesele pobíhat v kruhu a vyloudit na Stázce optimistický výraz s vodítkem na krku je úkol vskutku nadlidský. S vodítkem dokonce ztrácí svůj mlsný jazýček a nenechá se uplatit žádnou dobrůtkou. Proto jsem na Stázku taky tak pyšná, že dokázala na Evropské klubové výstavě vybojovat "výbornou".