Lízince se narodili tři kluci

A teď už jim jsou tři týdny (a něco). 

Nevím, proč jsem se tak dlouho nemohla odhodlat, abych to oznámila světu... 

Hrozně moc jsem chtěla zase si užít štěňátka a taky jsem chtěla vlastní fenečku Duhovou minci. Tak s tou to nevyšlo. Ale kluci jsou perfektní, zdraví, krásní, šikovní, jsem z nich celá nadšená. Než se narodili, byly to nervy. Poté, co Líza jednou nezabřezla a jednou se  narodila mrtvá štěňátka, tak jsem z toho měla vážně strach. Radila jsem se s veterináři a se zkušenými chovateli, až jsme cestu našli. 

Naplánovali jsme Lízince císaře a já se modlila, aby všechno dobře dopadlo. Na 60. den březosti jsem ji objednala na kliniku a doufala, že Líza nebude spěchat. Doufala jsem marně. 57. den to Lízu přestalo bavit a odpoledne začala hrabat v pelíšku. Občas to dělává, nevěděla jsem, jestli už je to ono. Pozorovala jsem ji jak ostříž, občas si hrábla, tak co s ní? Pak chvíli zrychleně dýchala, máčkla jsem ji na cecík, ukázala se kapička mléka. Radši jsem na nic nečekala a zavolala na kliniku, že už je to tady (asi). Byli jsme tak domluveni. Když jsem přijeli, už na nás čekali. Ultrazvuk, injekce, Lízinka mi usnula v náručí a až bude hotovo, tak mi zavolají. Trvalo to dvě hodiny a mohla jsem si rozespalou Lízinku a tři drobečky odvézt. Když jsem je dala do auta, Líza se probrala a začala miminka olizovat a opečovávat jak se na správnou maminku patří. Kus noci jsem s nimi ještě byla vzhůru, čekala jsem, jestli se začnou krmit. Dočkala jsem se u dvou, třetího jsem našla přisátého až ráno. A konečně jsem si vydechla. Clapečci jsou v pořádku, Lízinka taky. 

A tak Líza kojí, kluci rostou, otevřeli oči, začínají chodit a prozkoumávat svět. Je to nový život, je to největší zázrak na světě. 

stazka.webnode.cz/stenatka/