Co se u nás děje 1

Mám za sebou opravdu rušnou noc - je neuvěřitelné, co se může semlít! Navečer synek vyrazil za kamarády a vzal sebou i Zaru. To bylo moc milé, on to normálně nedělává. Odešli na předměstí, asi 4km od nás, do části města oddělené od nás kolejema - a Zara se ztratila.

Dá se to pochopit, kluci se potloukali v garáži, pak fotbálek venku, pak zase do garáže - a to už Zara nepostřehla. Zůstala venku sama, páníček (nebo pro ni spíš parťák) zmizel, tak vyrazila. Asi se nejdřív vydala hledat ho, a když se to nepovedlo, šla domů. Což nebylo jenom tak, v těchto končinách Zara nikdy nebyla. Synek volal domů okolo deváté, manžel za ním vyrazil a hledali spolu. A volali na psa, jenomže Zarunka už špatně slyší.

Já se Stázkou jsme zůstaly doma a topily se ve vzrůstající nervozitě. Okolo jedenácté volal jeden pán, že ji našel, už jsme byli celí šťastní. Naši psi totiž nosí na obojku placku s telefonním číslem; velmi praktické. Zara se však v panice nenechala přivázat, prý ho kousla (snad ne moc, nic z toho nedělal) a toulala se dál. To bylo v průmyslové čtvrti. Pak ji kus odsaď viděli policajti. V půl jedné jsme to vzdali, obvolala jsem policajty a šli jsme spát. Nic moc...

A v půl třetí ráno venku štěkot jako blázen a Zarunka chtěla pustit dovnitř. Je úžasná, neuvěřitelná! Byla chudinka celá promočená, špinavá, a tak jsme si ji vzali do postele :-) Stázku samozřejmě taky, ta nevěděla, ke komu se má dřív přitulit.

... stejně jsem už chtěla převlíkat.