Agility a my

Asi tak 14 dní potom, co jsme si Stázku pořídili, vyrazila jsem s ní prvně na cvičák. Šlo o školku pro štěňata, báječné zařízení pro štěňátka a jejich páníčky.

Moc se nám tam líbilo. Stázka měla možnost vylítat se s dalšími pejsky, procvičovaly jsme základní povely – ke mně, sedni, lehni… K tomu pár kousků jenom pro radost – obíhání kolem nohou, válení sudů, a tak. Po pár hodinách přibyly základy agility, začaly jsme přeskakovat překážky, běhat přes tunel, po kladině, nacvičovaly jsme trasu. A pořád to byla zábava, vždy šlo o pochvalu, odměnu, pamlsek. Když se něco nepovedlo, odměna nebyla. K tomu, aby Stázka pochopila, co po ní chci, to bohatě stačilo. Žádné horší tresty jsme nikdy nepotřebovaly.

Postupem času jsme přešly do pokročilejší skupiny. Agility přibylo a zdálo se, že Stázku už to tolik nebaví. Ke konci hodiny toužebně koukala k východu. Potom přišlo Stázčino druhé hárání a ona jakoby se rozhodla, že už je dospělá a nějaké blbnutí na překážkách se pro ni nehodí. Ještě nějakou dobu se snažila, chtěla paničce udělat radost, ale pak čím dál tím víc dávala najevo, že to není nic pro ni. Nakonec jsem jí musela uvěřit.

Je to škoda, dokud jí to bavilo, byla to radost. Nemá ale cenu nutit jí do něčeho, co jí netěší. Aspoň já v tom žádný význam nevidím. A tak si spolu žijeme i bez agility. Věnujeme se gaučingu, procházkám a společným hrám, ve kterých se naše cvičákové a agiliťácké dovednosti uplatní. A když všechno dobře půjde, vychováme spolu i nějaká rozkošná štěňátka.